Právní aktuality ‣ březen 2022

Dovolujeme si Vám představit několik novinek z oblasti legislativy a judikatury z průběhu března a předcházejících měsíců roku 2022. O dalších změnách Vás budeme informovat i v měsících příštích.

Daně

NSS o nároku na odpočet DPH

Rozšířený senát NSS rozhodl v návaznosti na rozsudek SDEU Kemwater ProChemie, zda je podmínkou vzniku nároku na odpočet DPH prokázání, že daňový subjekt přijal zdanitelné plnění od konkrétního uživatele (rozsudek ze dne 23. 3. 2022, č.j. 1 Afs 3334/2017-208).

Rozšířený senát dospěl k závěru, že postavení dodavatele zboží nebo poskytovatele služeb jako plátce DPH je jednou z hmotněprávních podmínek nároku na odpočet DPH (§ 72 ZDPH). Dodavatel zboží nebo poskytovatel služeb nemusí být jednoznačně identifikován, pokud ze skutkových okolností s jistotou vyplývá, že postavení plátce DPH nutně měl. Důkazní břemeno o tom tíží daňový subjekt uplatňující nárok na odpočet DPH. Výjimkou je situace, že údaje potřebné k ověření, zda je hmotněprávní podmínka nároku na odpočet DPH naplněna, má k dispozici správce daně.

Povinnost přiznat daň u jednorázového plnění hrazeného ve splátkách

Německá společnost v průběhu roku 2012 jinému subjektu zprostředkovala prodej pozemků. Odměna za tyto služby byla sjednána ve výši 1 milion eur plus DPH a měla být hrazena v několika dílčích ročních splátkách ve výši 200 tisíc euro plus DPH. Společnost v okamžiku splatnosti dílčí splátky vystavila fakturu a odvedla z této platby DPH. Německý správce daně však konstatoval, že služba byla v celém rozsahu poskytnuta v roce 2012, a společnost měla tedy odvést DPH z celé odměny za zprostředkování již v tomto roce.

Ačkoliv v první instanci dal soud za pravdu společnosti, SDEU se ztotožnil s názorem správce daně, že plnění bylo uskutečněno jednorázově v roce 2012, a DPH tedy měla být odvedena z celé částky již v tomto roce. Rozsudek se opíral o výklad článku 64 směrnice o DPH, podle něhož se poskytnutí služby, které vede k postupným vyúčtováním nebo postupným platbám, považuje za uskutečněné uplynutím období, k nimž se tato vyúčtování nebo tyto platby vztahují.

Cizinecké právo

Ozbrojený konflikt na Ukrajině – institut dočasné ochrany

Zákony č. 65, 66 a 67/2022 Sb., o opatření  v oblasti zaměstnanosti a oblasti sociálního zabezpečení v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, zavádí institut tzv. „dočasné ochrany“, na základě které mohou váleční uprchlíci z Ukrajiny legálně pobývat v České republice. Institut dočasné ochrany bude zaveden do 31. března 2023 a bude vstupenkou pro válečné uprchlíky z Ukrajiny na pracovní trh, do vzdělávání, sociálního systému či do Schengenského prostoru.

Toto zvláštní povolení k pobytu na území ČR je uděleno na žádost Ministerstvem vnitra nebo Policií České republiky, a to:

1. ukrajinským státním příslušníkům pobývajícím na Ukrajině před invazí Ruské federace (února 2022);
2. osobám bez státní příslušnosti a státním příslušníkům třetích zemí jiných než Ukrajiny, kterým byla před invazí poskytnuta specifická ochrana na Ukrajině;
3. rodinným příslušníkům osob uvedených v bodech (a) a (b); a
4. cizincům, kteří doloží, že byli ke dni invaze na Ukrajinu držiteli platného povolení k trvalému pobytu na území Ukrajiny a jejich vycestování do státu, jehož jsou státními občany, není možné z důvodu hrozby skutečného nebezpečí.

Žádost o udělení dočasné ochrany je nutné zpravidla podat osobně na Ministerstvu vnitra či Policii ČR, k žádosti se přikládá cestovní doklad a případně fotografie. Žádosti nebude vyhověno, pokud již byla obdobná žádost podána v jiném členském státě Evropské unie, nebo pokud již byla cizinci dočasná ochrana v jiném členském státě udělena. Udělení dočasné ochrany se zpravidla vyznačí držiteli dočasné ochrany štítkem do cestovního dokladu.

Institut dočasné ochrany se vztahuje i na válečné uprchlíky z Ukrajiny, kteří již pobývají v ČR na základě dříve udělovaného speciálního víza k pobytu (uděleného po invazi na Ukrajinu).

Nárok na zdravotní péči

Uprchlíci, kterým byla poskytnuta dočasná ochrana (viz výše), mají nárok na zdravotní péči hrazenou z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Toto právo se vztahuje i na uprchlíky, kterým byly poskytnuty zdravotní služby nejdéle 30 dní před udělením dočasné ochrany (nejdříve však v den invaze Ruské federace).

Zaměstnanost a sociální zabezpečení

Zaměstnání bez zvláštního pracovního povolení

Držitelé dočasné ochrany budou mít zcela volný přístup na pracovní trh. Držitel dočasné ochrany tedy nebude muset pro zaměstnání získat žádné pracovní povolení a zaměstnavatelé budou moci držitele dočasné ochrany zaměstnat bez omezení na jakékoli pracovní místo.

Humanitární dávka

Držitel dočasné ochrany má nárok na humanitární dávku v částce 5 000 kč, přičemž v případech, kdy uprchlík nemá na zajištění základních životních potřeba, pak může být tato dávka vyplácena i opakovaně po následujících 5 měsíců.

Péče o děti a sociální služby

Děti uprchlíků z Ukrajiny budou moci navštěvovat dětské skupiny, přičemž na účast dětí cizinců bude dětským skupinám přispívat stát. Zákon dále zjednodušil možnost, aby mohli držitelé dočasné ochrany pracovat v dětských skupinách nebo jako pracovníci v sociálních službách. Tito budou moci prokazovat svou způsobilost pro výkon těchto povolání po určitou dobu jen čestným prohlášením.

Školství

Zákon stanoví zvláštní pravidla pro přijímání dětí, jakožto válečných uprchlíků z Ukrajiny, do školek, základních škol, středních škol, konzervatoří i vyšších odborných škol, kdy tyto mohou být přijaty do již probíhajícího 1. ročníku. Navíc školy mohou upravit studijní plány dle jejich potřeb. Ministerstvo vnitra chystá za účelem snadné integrace studentů do škol intenzivní kurzy češtiny.

Aby byl zajištěn přístup dětí ke vzdělání, zákon prodlužuje lhůtu k podání přihlášky na střední školu a prodlužuje čas pro vykonání přijímací zkoušky.

Váleční uprchlíci z Ukrajiny jsou také zbaveni povinnosti zaplatit poplatek za nostrifikaci (tj. uznání cizího vzdělání), aby se zjednodušil jejich přístup ke kvalifikovaným profesím.

Trestní právo

Novela trestního zákoníku

Novela trestního zákoníku přináší řadu změn. Za nejdůležitější z nich je možné považovat například zavedení trestnosti účasti na nestátní ozbrojené skupině zaměřené na působení v ozbrojeném konfliktu. Dále se jedná o poskytnutí trestněprávní ochrany virtuálním měnám. Ty budou chráněny obdobně jako bezhotovostní platební prostředky. Napojení na nově vznikající evropský systém pro identifikaci členských států EU, které odsoudily osoby, které nejsou pouze občany Evropské unie, pak přinese efektivní výměnu informací o odsouzení této skupiny osob. To je důležitým krokem k posílení vnitřní bezpečnosti EU, zefektivnění kontroly vnějších hranic a prevenci nelegální migrace.

Z judikatury

Účinky zahájení trestního stíhání nastávají okamžikem vydání usnesení o jeho zahájení, nehledě na to, kdy je usnesení doručeno obviněnému

Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil právní názor, podle kterého okolnost, že dohoda o skončení pracovního poměru časově předcházela okamžiku, kdy nabylo usnesení o zahájení trestního stíhání jeho řádným doručením účinky vůči žalobci, nemusí být pro posouzení nároku žalobce na náhradu ušlého zisku určující. Obecně je třeba souhlasit s odvolacím soudem v tom, že následek nemůže předcházet příčinu, tj. má-li trestní stíhání zapříčinit skončení pracovního poměru žalobce, musí jeho zahájení časově předcházet okamžiku uzavření dohody o skončení pracovního poměru. K tomu ale právě v této věci došlo, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání se stalo vykonatelným (tj. trestní stíhání žalobce bylo zahájeno už dne 21. července 2014) před tím, než měl žalobce dohodu o skončení pracovního poměru uzavřít.

Okolnost, že vůči žalobci nastaly účinky zahájení trestního stíhání až poté, co uvedenou dohodu uzavřel, nemusí být právně významná. Nejvyšší soud považuje za významnou argumentaci manažera banky, že se o zahájení trestního stíhání dověděl už před uzavřením dohody o skončení pracovního poměru a tato okolnost měla být tedy motivem pro její uzavření, neboť jeho pracovní poměr nemohl údajně po zahájení trestního stíhání z důvodu ztráty bezúhonnosti pokračovat.

K procesním aspektům náhrady nemajetkové újmy v adhezním řízení

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Josef Fiala) zamítl ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím trestních soudů, kterými byla stěžovatelka odkázána s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Ústavní soud konstatuje, že zvlášť závažný zločin obchodování s lidmi a přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy představují zásah do osobnostních práv osoby poškozené (stěžovatelky) již se zřetelem k povaze a závažnosti těchto trestných činů.

Zatímco u povinnosti k náhradě škody a k vydání bezdůvodného obohacení zákon odkazuje poškozeného s jím uplatněným nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, u povinnosti k náhradě nemajetkové újmy tomu tak není. Účelem adhezního řízení je zrychlení a zjednodušení rozhodování o nárocích poškozeného tak, že se rozhodování o nich uskuteční v trestním řízení, pročež poškozený není nucen následně vést občanskoprávní řízení. Je-li ve skutkové větě rozsudku uvedena výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení, zpravidla nebude vyčíslení předmětného nároku poškozeného právně ani skutkově komplikované, avšak stanovení výše nemajetkové újmy (zejména duševní útrapy při usmrcení nebo závažném ublížení na zdraví, snížení důstojnosti poškozeného při zásahu do osobnostních práv či újma na  tzv. jiných právech), se v podstatné míře odvíjí ze subjektivní percepce poškozeného. Není-li pro stanovení této výše postačující jeho vyjádření v trestním řízení, nýbrž je nutné rozsáhlé doplnění znaleckým dokazováním, nelze obecným soudům bez dalšího opodstatněně vytýkat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nepřistoupí-li k důkaznímu řízení o náhradě nemajetkové újmy v penězích a poškozeného odkáží s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.

Ústavní soud považuje za nepochybné, že k zásahu do osobnostních práv trestnou činností došlo, byť znaleckým posudkem nebyla konstatována existence posttraumatické stresové poruchy ani jiné poruchy, která by měla pro stěžovatelku negativní trvalé následky. Význam zásahu do práva na osobní integritu vyjadřuje již samotná povaha a závažnost trestného činu.

K odpovědnosti za škodu způsobenou neúplnou informací

Při uzavření kupní smlouvy první žalovaná se třetím žalovaným zamlčeli stěžovatelům skutečnost, že proti druhému žalovanému bylo vedeno trestní stíhání pro trestný čin vraždy, která měla být spáchána v předmětném rodinném domě. Druhému žalovanému bylo předběžným opatřením okresního soudu zakázáno disponovat s jeho spoluvlastnickým podílem na předmětných nemovitostech.

Ustanovení § 2950 o. z., jehož výklad byl předmětem rozhodnutí krajského soudu ve vztahu ke třetímu žalovanému, stanovuje, že „kdo se hlásí jako příslušník určitého stavu nebo povolání k odbornému výkonu nebo jinak vystupuje jako odborník, nahradí škodu, způsobí-li ji neúplnou nebo nesprávnou informací nebo škodlivou radou danou za odměnu v záležitosti svého vědění nebo dovednosti. Jinak se hradí jen škoda, kterou někdo informací nebo radou způsobil vědomě.“ I v případě použití toliko druhé věty předmětného ustanovení (tzv. nekvalifikovaný zástupce) je však třeba zdůraznit, že náhrada dopadá nejen na škodu způsobenou radou, ale i neúplnou (!) informací. Ze skutkových zjištění okresního soudu je přitom evidentní, že třetí žalovaný stěžovatelům poskytl v procesu kontraktace neúplné informace, když vědomě zamlčel, že druhý žalovaný v předmětné nemovitosti spáchal trestný čin vraždy. V případě náhrady škody je nerozhodné, zda byla rada či informace poskytnuta úplatně, nebo bezúplatně, ale je podstatné, zda se jednalo o jednání nezištné.

Pro založení odpovědnosti podle § 2950 věty druhé o. z. je pak třeba zavinění toho, kdo škodu způsobil. Z jazykového, systematického ani teleologického výkladu daného ustanovení přitom nelze dovodit, že by muselo jít o úmysl, jak požadoval krajský soud. Naopak plně postačuje i zavinění ve formě vědomé nedbalosti. Za zásadní však Ústavní soud v dané věci považuje to, že se krajský soud zabýval pouze otázkou (ne)škodlivosti rady třetího žalovaného, opomenul se však náležitě vypořádat s tou částí právní normy, která se týká škody způsobené neúplnou informací, jíž se stěžovatelům bezpochyby dostalo.

ESLP – vrácení zabaveného zboží po zproštění obžaloby

Evropský soud pro lidská práva zveřejnil rozsudek ve věci FU QUAN, s. r. o. proti České republice. Případ se týkal společnosti, která dovážela do České republiky zboží z Číny. Proti společníkům bylo vedeno trestní stíhání a zároveň zajištěn majetek společnosti. Poté, co byli společníci zproštěni obžaloby, trvalo další rok a 4 měsíce, než stát zajištěný majetek společnosti vrátil. Ta se následně neúspěšně domáhala odškodnění za jeho znehodnocení. Dle štrasburského soudu zakládá prodleva při vrácení zajištěného majetku po zproštění obžaloby porušení Evropské úmluvy o lidských právech.

Před štrasburským soudem namítala společnost porušení vlastnického práva dle článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, jelikož neobdržela náhradu škody za zboží znehodnocené v důsledku plynutí času. K argumentaci vlády, že společnost měla náhradu škody požadovat z jiného titulu, štrasburský soudu konstatoval, že stěžovatelka v žalobě neupřesnila, z jakého titulu se odškodnění domáhá a bylo tedy na českých soudech, aby zvolily vhodné ustanovení zákona o odpovědnosti státu za škodu.

Štrasburský soud dále uznal, že usnesení státního zastupitelství o zajištění majetku z roku 2005 bylo v souladu s trestním řádem: spočívalo na důvodném podezření, že tento majetek pochází ze závažné trestné činnosti, a nadto existovala obava, že obvinění by ho mohli převést do Číny. Tento právní základ však pozbyl relevance v únoru 2009, kdy byli oba společníci zproštěni obžaloby. O navrácení zboží přesto soud rozhodl až v červenci 2010, tj. o téměř půldruhého roku později. Dle štrasburského soudu nelze pro tuto prodlevu najít žádné dostatečné vysvětlení – došlo k nezákonnému zásahu do vlastnického práva společnosti. Evropský soud společnosti přiznal spravedlivé zadostiučinění ve výši 12 milionů korun. Verdikt soudu byl přijat poměrem pěti hlasů ke dvěma. Podle nesouhlasících soudců měla být stížnost odmítnuta pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy. Žaloba společnosti na náhradu škody byla totiž formulována tak, že jako příčina škody v ní bylo uvedeno rozhodnutí o vazbě jednatele, což dle tvrzení společnosti paralyzovalo její činnost. Šlo tedy o žalobu na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím, pro níž však společnost postrádala aktivní legitimaci. Proto také soudy žalobě nevyhověly. Jestliže společnost tvrdila, že došlo ke znehodnocení zboží, měla usilovat o odškodnění z titulu nesprávného úředního postupu. Nejenže tak neučinila, ale nikdy ani neupřesnila, v čem měl spočívat nesprávný úřední postup, který způsobil znehodnocení jejího zboží, a tím náležitě nevymezila skutkový základ pro svůj nárok.