Právní aktuality ‣ leden 2022

Dovolujeme si Vám představit několik novinek z oblasti legislativy a judikatury z průběhu ledna roku 2022 a předcházejících měsíců roku 2021. O dalších změnách Vás budeme informovat i v měsících příštích.

Daňové právo

Nepřiměřeně vysoká cena není důvodem pro odmítnutí nároku na odpočet DPH

Dne 25. 11. 2011 vydal Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) rozsudek ve věci C-334/20, Amper Metal. Jde o přelomové rozhodnutí, neboť v něm SDEU vyslovil, že vliv přijatého plnění na výši tržeb nelze považovat za kritérium, na jehož základě je možné určit souvislost přijatého plnění se zdanitelným výstupem. Pouhá skutečnost, že přijaté plnění nezvyšuje tržby, tedy také není dostatečným důvodem pro odmítnutí nároku na odpočet. V daném případě si maďarská společnost pořídila reklamní služby a uplatnila nárok na odpočet DPH, se kterým správce daně nesouhlasil. Správce daně poukazoval na to, že reklamní služby nijak nezvýšily tržby společnosti a neměly tak dostatečnou souvislost s uskutečněnými zdanitelnými plněními na výstupu. Zároveň argumentoval tím, že cena reklamních služeb byla nepřiměřeně vysoká a pro společnost tyto služby neměly žádný přínos. Podle SDEU však samotná skutečnost, že cena za přijaté plnění je vyšší než cena obvyklá, není dostatečným důvodem pro odmítnutí nároku na odpočet. Pouze tehdy, když je plnění poskytnuto mezi spojenými nebo blízkými osobami, což v tomto případě nebylo dáno, je základem daně cena obvyklá. Zároveň však SDEU zdůraznil, že nárok na odpočet může příjemce plnění uplatnit jen v případě, kdy má přijaté plnění přímou souvislost se zdanitelným plněním na výstupu (například pokud se promítne do ceny zdanitelného výstupu, nebo pokud je součástí režijních nákladů).

Osobní údaje

Odpovědnost správce internetového archivu za přijetí opatření k ochraně osobních údajů na jimi spravovaných stránkách

Evropský soud pro lidská práva (ESLP) se v rozsudku ze dne 25. 11. 2021 ve věci Biancardi proti Itálii (stížnost č. 77419/16) poprvé zabýval otázkou, zda založení občanskoprávní odpovědnosti správců novinových nebo žurnalistických archivů přístupných prostřednictvím internetu za jimi spravovaný obsah je v souladu s čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (EÚLP). Dospěl k závěru, že povinnost provést deindexaci obsahu (tj. přijmout opatření k ochraně osobních údajů, např. odstranění tagů článku umožňujících zobrazení obsahu ve výsledcích vyhledávání) dostupného na internetu může být uložena nejen provozovatelům internetových vyhledávačů, ale též správcům na internetu přístupných archivů. V kontextu projednávané věci poté rozhodl, že založení občanskoprávní odpovědnosti šéfredaktora internetových novin, který po nepřiměřeně dlouhou dobu nepřistoupil k deindexaci článku obsahujícího osobní údaje (vč. informací o trestním řízení), ačkoli k tomu byl vyzván, nepředstavuje porušení čl. 10 EÚLP. V dané věci šlo o případ šéfredaktora internetových novin, který v roce 2008 zveřejnil článek informující o rvačce v restauraci, při níž došlo k pobodání jedné osoby, a o souvisejícím trestním řízení. Článek výslovně zmiňoval jména zúčastněných osob a motiv, který se měl týkat neshod ohledně vlastnictví dané restaurace. Restaurace a jeden z obviněných (její vlastník) požádali v roce 2010 stěžovatele, aby článek odstranil z internetu. Jelikož to stěžovatel odmítl, podaly tyto subjekty žalobu k vnitrostátním soudům proti šéfredaktorovi (stěžovateli). Ačkoli stěžovatel po osmi měsících svůj postoj změnil a s cílem urovnat spor předmětný článek deindexoval, vnitrostátní soudy přesto shledaly jeho občanskoprávní odpovědnost a uložily mu povinnost zaplatit každému z žalobců 5 000 EUR jako náhradu za porušení jejich práva na ochranu dobré pověsti. ESLP své posouzení omezil pouze na to, zda rozhodnutí vnitrostátních soudů byla založena na relevantních a dostatečných důvodech, a to vzhledem k okolnostem daného případu. Zvláštní pozornost je přitom podle ESLP třeba věnovat (i) délce doby, po kterou byl článek uchováván online – zejména s ohledem na účel, pro který byly osobní údaje zpracovány, (ii) citlivosti dotčených osobních údajů a (iii) závažnosti postihu, který byl stěžovateli uložen. Pokud jde o první bod, ESLP uvedl, že i přes žádost o odstranění článku přitom článek zůstal veřejně přístupný. Podle ESLP právo stěžovatele na informování veřejnosti  postupem času oslabilo, a naopak právo na ochranu osobnosti žalobců postupem času získalo na větší důležitosti. Ve vztahu k citlivosti osobních údajů uvedených v předmětném článku (tj. druhý bod) ESLP poznamenal, že uveřejněný text se týkal trestního řízení, což představuje významný faktor, který je při vážení v kolizi stojících zájmů (konkrétně zájmu na informování veřejnosti a zájmu na ochranu osobnosti) nutné zohlednit. Pokud jde konečně o závažnost postihu, ESLP připomněl, že stěžovatel byl shledán odpovědným podle občanského práva, nikoli práva trestního. Ačkoli je částka odškodnění, kterou musí stěžovatel uhradit, poměrně vysoká, nejedná se podle názoru ESLP vzhledem k okolnostem případu o částku nepřiměřenou.

Obchodní právo

Právnická osoba nemá právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do její pověsti

Také český Nejvyšší soud (NS) vydal nedávno významné rozhodnutí. V rozsudku ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, se negativně vyjádřil k otázce existence práva právnické osoby na odčinění nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do její pověsti podle § 135 odst. 2 občanského zákoníku (resp. práva na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za tuto újmu). V rozhodované věci se žalující společnost domáhala ochrany před zásahem do své pověsti, jehož se žalovaný spolek měl dopustit uveřejněním informací o kvalitě činnosti žalobkyně v oblasti ochrany přírody a krajiny. Mezi účastníky řízení nebylo o odčinění nemajetkové újmy žalobkyně ničeho výslovně ujednáno (což je jeden z možných důvodů vzniku povinnosti nahradit nemajetkovou újmu; druhým titulem je zákon). NS učinil výše uvedený negativní závěr přihlížeje jednak ke skutečnosti, že ani z ústavního pořádku a mezinárodních smluv nevyplývá nezbytnost ochrany dobré pověsti prostřednictvím odčinění nemajetkové újmy, a jednak k zahraničním právním úpravám i úpravám platným na našem území v minulosti. NS ale zároveň uvedl, že uvedeným závěrem nejsou dotčeny jiné právní prostředky ochrany pověsti právnických osob.

Generální ředitel jako člen představenstva

NS v rozsudku ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2837/2020, dospěl k závěru, že byť generální ředitel jako člen představenstva měl v popisu práce zajišťování každodenního chodu společnosti, činil tak jako člen představenstva, nehledě na to, zda se při tom podepisoval jako generální ředitel. Zároveň bylo v tomto rozsudku vysloveno, že po odvolání z funkce člena představenstva se smluvní strany mohou dohodnout na trvání smlouvy o výkonu funkce, resp. změně jejího předmětu při zachování zbytku jejího obsahu. Tedy, strany si mohou sjednat obdobný režim, jaký (za určitých okolností) platí podle zákoníku práce pro vedoucí zaměstnance v případě jejich odvolání. Takové ujednání lze přitom učinit i jen odkazem na příslušná ustanovení zákoníku práce. Podřídí-li tudíž strany smlouvu o výkonu funkce zákoníku práce, aniž vyloučí použití posledně uvedených ustanovení, je třeba zásadně (neplyne-li jiný závěr z použití pravidel pro výklad právních úkonů) vycházet z toho, že uvedená ustanovení zákoníku práce jsou – jakožto smluvní ujednání – součástí smlouvy o výkonu funkce.

Koronavirus

NSS vyslovil nezákonnost dalších vládních opatření

Nejvyšší správní soud (NSS) nedávnými rozsudky zrušil další vládní opatření zavedená v souvislosti s pandemií nemoci Covid-19. NSS vyslovil, že opatření, které nařizovalo provozovatelům zasedání či voleb orgánů právnických osob kontrolovat u účastníků takového zasedání splnění podmínek tzv. bezinfekčnosti, bylo nezákonné. Prohlásil také nezákonnost opatření, které zakazovalo zákazníkům vstoupit do restaurací, kasin nebo klubů pokud neprokáží tzv. bezinfekčnost. Zejména provozovatelům těchto zařízení se tím otevírá možnost domáhat se po státu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Neshledá-li však soud, že jde o případ hodný zvláštního zřetele, budou muset prokázat, že využili všech právních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Zrušení se netýká podmínky, že do těchto provozoven nesmí vstupovat osoby vykazující klinické příznaky onemocnění covid-19. Tato podmínka proto zůstává i nadále v platnosti.